Pro taťku

Vše zdá se být stejné, stejné, jak zvyklá tomu jsem, však jiné je nebe, jiná je zem. Jinak fouká vítr, pod jeho tlakem se jinak stéblo ohýbá, jinak svítí slunce, a zdá se mi, že ptáček v křoví snad ani nezpívá. Dívám se kolem, vždyť nic jiného mi nezbývá, však vše kolem je jiné, - už to nevidím i tvýma očima. Trochu je mi smutno, nevím co se mnou děje se, stále se ptám, kdo z nás dvou tatí zůstal a kdo odešel. Hledám Tě všude, na stráních, kde jsme se toulávali, u potoka, kterým jsme se brouzdávali i pod skalami, kde pod širákem jsme nocovali. Vše vybledlo a svět se prázdný zdá, Tebe vídám jen ve snách, už se mi o Tobě jen zdá. Jednou v noci zdálo se mi, že tatí slyším Tvůj tichý hlas: „To už jsi dcero zapomněla, co jsem ti říkával? Dokážeš vše, co chceš, ale musíš vskutku chtít. Dokážeš mít ráda všechny, i když myslíš si, že k tomu nemáš sil, dokážeš vyrovnat se s bolem, když tvůj úděl by snad těžký byl. Dokážeš vše nabízet druhým, i když zdá se, že už nemáš nic, dokážeš na tváři své vyčarovat úsměv, vždyť nikdo kolem ti nemůže dát víc. Dokážeš to, ale musíš chtít…“ zahraničný korešpondent Jitka, 4.2.2008