Mému Guruovi – Utthal

Utthal (Nezdolná síla vlny) – se zlomeným srdcem, ale léčící se, znovu se občas usmívající a nepotlačitelně doufající

Když listuji záplavou laskavých vzkazů, které sem lidé píší, přemáhá mě radost z toho láskyplného důkazu, že můj Guru se dotkl tolika životů. Není to jen velká útěcha, ale také jakési vyvážení oběti, kterou udělal. Na druhou stranu, on sám to nikdy nepokládal za oběť – nic není oběť, pokud někoho milujete; a on víc než co jiného miloval jednoho každého z nás – a nejen své žáky. Jednou řekl, že každý den medituje na každou jednotlivou duši na zemi. Nemožné, říká chabá mysl. Ne, ani trochu, říká srdce jednoty; a jeho srdce bylo srdce vesmírné jednoty, povýšené na sílu nekonečnosti. Slovo nemožnost v jeho slovníku neexistovalo.

Co bylo na Guruovi tak dojímavě ohromujícího je to, že to vše dělal jako obyčejná lidská bytost. Uvnitř pulsovalo srdce a duše Avatára (to jsem řekl já), on ale nikdy nepoužil okultní sílu, aby si usnadnil cestu – pouze k tomu, aby zachránil druhé. Když nadzvedával všechny ty „nemožné“ váhy, skupiny lidí a letadla, dělal to jako člověk – ne jako nadčlověk –, a dělal to jen proto, aby nás inspiroval tím, co vše je možné pro lidskou bytost, je-li zaplavena světlem; ne aby předváděl, jak je jiný. Znáte ten příběh o matce, která zvedla auto, aby zachránila své dítě – takový je Sri Chinmoy, čistý a prostý: bratr, který chtěl pozvednout své bližní jakýmkoli možným způsobem, každým vláknem svého těla a v každém okamžiku svého života. Pro to nezměrně trpěl.

V tom nejhlubším významu toho, co znamená být živý – významu mnohem větším, než je koloběh krve v žilách –, Sri Chinmoy je živý. Ne jen ve své hudbě, umění, poezii a knihách; ne jen na fotografi ích, videu a v nahrávkách hlasu i hudby, které máme – ale uvnitř života nesčetných lidí všude po světě, kteří přišli na koncert, běželi závod, navštívili galerii, přečetli si knihu anebo se s ním potkali – jako ta holčička na ulici v Briarwoodu.

Když jsem se naposledy díval na Guruovo tělo, míruplně spočívající v rakvi při nedělním vzpomínkovém odpoledni – pozdě večer, když už všichni významní hosté odešli a on byl opět sám se svými žáky –, viděl jsem, jak se klidně, ale neomylně usmívá. Jak září radostí a hrdostí nad tím, že jeho duchovní děti, kterým se bezvýhradně dal, konečně rozumí – konečně se setkávají jako rodina. ((Je-li tomu opravdu tak, a já cítím, že je, pak to není naposledy, kdy svět uslyšel o Sri Chinmoyovi, a jeho takzvaná „smrt“ bude jednou považována nejen za nejvyšší oběť, ale také za dokonalý taktický krok.))

Pět dní po tom, co se celý můj svět zbořil, je tohle fi lozofování chabou útěchou ve srovnání s tím ohromným smutkem, který se přese mě přelévá jako tsunami každou hodinu. Ale je to aspoň něco, a něco je lepší než nic. V den, kdy jsem se stal žákem, se mě Guru zeptal, jestli jsem silný. Řekl jsem, že ano, a vždycky jsem si později myslel, že mi říká, že duchovní život vyžaduje sílu. Teď vím, že mě varoval a určitým způsobem mě připravoval – na něco úplně jiného a mnohem těžšího na překonání. Guru, prosím, pomož mi proměnit tenhle můj život v horu síly – abych dokázal posloužit Nejvyššímu.